Vlhká jáma na Noci Tapürů 2009

Noc Tapürů jsme si vybrali ze dvou hlavních důvodů. Jednak se nám hodila do diáře (na rozdíl od většiny podzimních her), a jednak nám ji vychválil tester Dalibor. No a protože i šifry z minulých ročníků se nám líbily, nebylo co řešit.

Chvíli po dvanácté jsme se všichni sešli na startu ve Stromovce. Těšili jsme se, že třeba zamíříme do zoo, ale nakonec to bylo jinak.

Nad startovní aktivitou jsme moc strategicky nepřemýšleli, vymysleli jsme slovo HOVADINA, Břeťa se ujal hlasité propagace našeho slova pro držitele písmenek a my ostatní jsme se rozprchli po okolních týmech. Břeťa měl brzy hotovo, my jsme ještě chvíli vnucovali svá písmenka, abychom měli dost indicií na nápovědu, a vyrazili jsme jako jedni z prvních na nádraží Bubeneč.

V nádražní restauraci (zahrádka už byla bouhužel obsazená) jsme se věnovali bonusovým úlohám a hlavně jsme přemýšleli, co se zadáním další šifry. Dohadovali jsme se, jestli je to opravdu jen popis cesty z nádraží v Řeži, nebo je v tom něco jiného a má se třeba vystoupit někde úplně jinde... (ale tak trochu jsem doufali, že takto riskantní začátek by si orgové nalajsli, což nám také později potvrdili).

Ze startu jsme měli takový rozpačitý pocit, úvodní aktivita nás příliš nenadchla (ale nutno dodat, že je jen málo startovních aktivit, které by nás nadchly) a hra byla společným odjezdem vlakem vlastně odstartována až v Řeži, kde jsme se dost obávali toho, jak všechny týmy najednou vyrazí podle popisu... První šifra byla nakonec docela vtipná a nezúčastnění diváci (či orgové ve křoví) se museli jistě dobře bavit zmateným křižováním desítek skupin po nádraží a jeho okolí. I my jsme poslušně prošli celou trasu a poměrně brzy jsme našli všechna tři dílčí zadání dvojky (drobná výtka patří jen k informaci s letopočtem 2002, který se objevoval na všech železničních stavbách, tedy i na podchodu přímo na nádraží v Řeži – ale to je celkem detail).

Dvojka byla teprve ten správný rozstřel. Vícevrstevnatá a pracná šifra, která ovšem byla týmová a zábavná, takže to nevadilo. Patlali jsme se s ní přes hodinu, ale moc se nám líbila.

A pak už začal ten úprk.  Následující šifry byly jednoduchoučké nebo nám prostě krásně sedly, takže jsme měli pocit, že vlastně pořád někam jdeme. Pralinky zvlášť byly někde nerušeně v čele díky rychle vyřešené dvojce a my jsme se spolu s Tučňáky a Drahošem míchali na druhém až čtvrtém místě (ve skutečnosti to bylo trochu jinak – do půlky hry jsme se spíš přetahovali s Drštkovým havranem o třetí a čtvrté průběžné místo, zezadu nás dobíhali (doslova!) Tučňáci a Drahošovce jsme poprvé zahlédli a rovnou předběhli až u bonbonků v Číčovicích, kde oni měli drobný zásek a my pro změnu světlou chvilku... (předhonili nás pak zase na Julianě)). Bylo to dramatické. Krásně si to užíval Dalibor, který doma sledoval Barnabáše a listoval si v šifrách, které čekají na týmy. Konečně se z šifrovaček stal divácký sport! Tučňáci se nás pokoušeli uběhat na přesunech (které máme spíše pomalejší, i když vzhledem ke kontaktnímu závodu jsme šli rychleji než obvykle (fujtajbl)). Drobné zdržení jsme měli snad jen na rodných číslech, kde jsme si je nejdřív nespojili s historickými událostmi a zkoušeli jsme použít svátky, a poté zjistili, že máme asi špatně některé dopočítané číslice, a vůbec se nám u této šifry nic dobře nedařilo. Ne, že by to byl zákys, to ne, celkem jsme věděli, co dělat a i tu slepou cestu jsme opustili dost rychle – spíš jsme zde nebyli moc efektivní, což se při daném charakteru hry celkem znatelně projeví. (V zadání byla drobná bezvýznamná historická chybka: přestože Válka v zálivu začala v srpnu 1990, operace Pouštní  Bouře až v noci z 16. na 17. ledna 1991 (toho si nevšímejte, my to během cesty slyšeli několikrát...)).

Drahoše jsme nakonec setřásli na dvanáctce, kde jsme vemi rychle aplikovali správnou část nakopnutí a slova rozebrali a pak slabikovali. Mimochodem, tahle šira byla fakt super, ale to i jiné. Trochu jsme zde stáhli i náskok Tučňáků (a asi i při následujícím přesunu, kdy jsme šli zkratkami po neznačených stezkách přes Šárku – Majda je tu domáci a v pravý okamžik nám ještě poradili nějací domorodci – no, rozhodně jsme při přesunu, i když vcelku optimalizovaném, nic nestáhli, ale ani příliš neztratili, což se při jeho délce také počítá).

Na ufonech na třináctce se nám také dařilo. Protože jsme způsobili dopravní zácpu (my ne, Tučňáci), měli jsme vynucenných 11 minut na odpočinek. Komunikace s marťanem ve stanu se nám s Břeťou líbila a šla nám rychle od ruky, takže jsme ve výsledku (díky slíbené kompenzaci za čekání) ze stanoviště odcházeli dříve než Tučňáci, kteří šli deset minut před námi.

Nakonec se jako klíčová ukázala obeznámenost s terénem a bezproblémové nalezení Dívčího skoku, což se nepodařilo právě Tučňákům. Tohle je pro mě drobná vada na kráse hry, první tři týmy evidentně neměly nikde žádný větší problém při luštění a rozhodovala tedy především sehranost a efektivita luštění a rychlost přesunů, případně navigační obtíže, kde se sbíraly či ztrácely minutky. Asi by mi bylo milejší, kdyby zde byla nějaká opravdu těžká šifra, kterou někdo dá za hodinu a někdo za tři a o pár minut pomalejší přesun se pak ztratí...ale ono i tady takové šifry asi byly, jen nám prostě tentokrát sedly a my se nezasekli. Šifru zde jsme vyluštili docela rychle, i když si vlastně zpětně nemyslím, že by byla plně lehká. Velmi nás pobavilo znění tajenky a naštěstí ihned konzultovali s mapou (před pár lety bychom ještě dvě hodiny hledali v šifře druhou vrstvu s druhou půlkou tajenky).

Na poslední šifře jsme si vzali naši první nápovědu, kterých jsme měli nadbytek (vlastně to byla asi první taktická nápověda v historii týmu), která okamžitě nakopla správným směrem (ihned jsme nechali asi trochu zbrklého označování zdrobnělin v textu).  Malování brailla bylo docela zdlouhavé, i když jsme si rozstřihli zadání a úkol rozdělili. Pak jsme uháněli do cíle, protože podle Barnabáše to vypadalo, že Pralinky třeba ještě plní závěrečný úkol (neposílala se totiž žádná smska z dosažení 16. stanoviště, tj. cíle, takže to muselo vypadat, že všechny týmy sedí na posledním úkolu...). Nu, ale ani tady jsme se nesnížili k běhu, což se ukázalo jako adekvátní strategie.

Závěrečné divadlo v cíli už byla jen zábavná formalitka. Pogratulovali jsme Pralinkám, počkali si ještě na představení Tučňáků, a pak už jsme vyrazili na noční tramvaj a před čtvrtou ráno jsme byli v posteli. Báječný způsob jak se vyhnout ranní krizi...

Děkujeme za příjemnou hru, šifry byly moc pěkné, jen jsme měli pocit, že málo času luštíme a moc dlouho se přesunujeme, ale to jen takové naše remcání nad našimi pomalými přesuny, které ale možná letos v souboji s Pralinkami a Tučňáky byly rozhodující.

A také děkujeme za podporu fanouškům, kteří nám u on-line přenosu drželi palce!

A protože je tentokrát reportáž nějak málo o šifrách, ještě drobné hodnocení na závěr. Opravdu moc se mi líbila šifry č. 2 (trojhelníčky – týmová, asociační, několikakroková, ale průzračná), č. 8 (bonbonky – originální princip, všechno sedí, jak má), č. 9 (větvičky – originální ztvárnění klasiky) a č. 12 (dvojsmyslné složeniny – velmi vtipné a origináklní nápad, snad trochu moc nakopnuto). Moc hezké byly i 4 (křížovka z anglismů – ještě půlku cesty na další stanoviště jsme se bavili domýšlením) a 7 (slohovka s palindromy – slohovky mám ráda a tohle bylo neotřelé a vtipné), velmi lákavě vypadalo UFO, které jsem si ale nevyzkoušela (ale i zvenku to vypadlo a znělo mimozemsky). Naopak nijak zvlášť mě neoslovily šifry č. 3 , 5 a 11 (moc provařené principy), 10 (příliš velká nutnost dodávání dalších informací, opruz s dopočítávání posledních cifer a zbytek nic moc zajímavého) a 15 (jeden rychlý nápad a ještě hodně opruzu, a navíc ty zdrobněliny). Ale nutno dodat, že i tyto šifry byly čisté a nemám vůči nim žádných velkých námitek – prostě jen nenadchly, ale ani neurazily.

Sepsali Vláďa a Majda