Letos byla Vlhká jáma na Svíčkách zastoupena pánskou jízdou ve složení Vláďa, Vláďa, Břeťa, Jura a Radim. Pokud si pamatuji dobře, poprvé se nám podařilo jít na Svíčky v pěti. Ani letos jsme nedošli, ale pěkně jsme si zahráli a budiž za to orgům velký dík.
Nebudu se pouštět do detailního průvodce naší hrou, začnu celkovým pohledem. Svíčky se povedly, trasa byla příjemná, většina šifer skvělých, nápovědy geniální (Svíčkaři jsou zjevně obdařeni velkým nápovědním talentem). Možná jedinou slabinou hry byl jev, který se vyskytl v různé míře na dvou nebo třech místech ve hře a který lze popsat jako nutnost týmu zvolit si taktiku bez vodítka co je správně a co není. (To, že se v tom budu chvíli šťourat neznamená, že by to byl nějaký zásadní problém, spíš jen tak pro zpětnou vazbu.)
Poprvé to bylo na startu a dobře to popsala Marťa z Prahor ve své reportáži. Tým se sklonem riskovat a podívat se co nejdříve, jak vypadají ty klíče, mohl docela vydělat.
Podruhé to byla na kótě se zadáním orienťáku - zde trochu chyběla informace o nutnosti jít se podívat do Plzně nebo Šumperka. Přitom bylo co luštit i bez toho (viz naše níže popsané alternativní interpretace).
Potřetí (asi nejméně problematicky) na chlebíčcích, kde tým musí řešit obvyklé dilema jednoexemplářových destrukčních šifer - zda ničit nebo neničit zadání.
My jsme se projevili jako dost opatrný tým, což se nám spíš nevyplatilo.
Pokud jde o náš postup, tak snad jen několik klíčových momentů.
Na startu jsme asi udělali chybu, že Břeťa s Vláďou po poznání věcí na hřišti neodvolali zbytek týmu ze zdlouhavého řešení zbylých dvou úkolů. I když to mělo své výhody - Jura mohl za stravenku na panáka ferneta, kterého jsme s jistotou identifikovali jako ingredienci číslo 9 :-).
Krapet ostudně jsme zakysli na věnečcích. Všechno šlo přitom jako po másle - význam věnečků jsme odhalili přesně, první nápad byl srovnat kroužky tak, aby byla černá pod sebou a pak z toho vyleze bitmapová grafika nebo morzeovka. Provedli jsme a následně jsme hodinu trpěli ostudnou morzeovkoslepostí.
Zle nedobře jsme si vedli na orienťáku. Nejprve jsme hezkých pár desítek minut luštili na kótě. Jedna nadějná hypotéza vycházela z toho, že vzdálenost Plzně od Šumperka na +/- milimetr odpovídala délce textu, který byl zjevně výsledkem nějaké netriviální substituce. Dlouho jsme se proto snažili napsat text mezi Plzeň a Šumperk a posouvat o nějakou interpretaci výškopisu.
Když jsme nakonec usoudili, že když je Plzeň nedaleko, asi orgové chtějí, abychom se tam vydali, napadlo nás jiné velmi elegantní řešení, které také nevyžadovalo orienťák: Mějme Plzeň a Šumperk, tyto body umožňují pokrýt orienťáckou mapu mapou republiky, vektor Plzeň-Šumperku určuje měřítko a orientaci mapy republiky. Pak existuje právě jeden bod, který si odpovídá na obou mapách. Co kdyby tento bod byl místo, kde bude napsáno dešifrovací heslo a alternativní cesta tam pro ty, co na toto nepřijdou, vede procházkou po celé republice, která končí někde u Havlíčkova Brodu? A tak jsme se rozhodli, že se (pro pořádek přes Plzeň) vydáme do onoho bodu, který se navíc nacházel v docela významně se tvářícím úzkém výběžku lesa.
Lev pokračující z Plzně nás trochu znejištěl a když jsme nenašli žádný Havlíčkův Brod, začali jsme obcházet orienťák. Dvě džípíesky se hodily, vše se nám podařilo paralelizovat až na tři družstva až jsme to oběhli všechno (teda až na Těšín, na který jsme zapomněli). Omylem jsme dokonce vyhaluzili i alternativní polohu stanoviště 7. Jak jsme tak byli roztříštění po celém lese a v obíhací ráži, udělali jsme tu chybu, že jsme si po čase nezkusili se sejít a na něco přijít z toho, co víme. Chybama se člověk učí. Orienťák nás stál čtyři a půl hodiny. Snad ještě poznámka, že by možná bylo dramaturgicky vhodnější, kdyby byl na trase o trochu dál, aby první týmy běhaly po tmě a pronásledovatelé za světla. Takhle to Alberty a Prahory ještě víc urychlilo. Ale rozumím tomu, jakou roli hrají možnosti terénu.
Na hospodské osmičce jsme se moc nezdrželi, po dlouhém pobytu na orienťáku jsme chtěli co nejrychleji kupředu, a tak jsme volili nápovědu - měli jsme 7 bodů z Bezvíčku a jen tři šifry, kde je užít.
Na potvorné devítce jsme si nápovědu vzali taky, čímž jsme šli do mínusu, což ale při letošní podobě turniketu skoro vůbec nevadilo.
Turniket byl, myslím, letos doladěn do samotné dokonalosti. Odpadl neduh přeskakování poslední šifry před ním ze strany týmů s dostatkem bodů, mohlo se luštit v teple a navíc čekací čas se v podstatě zkracoval o čas potřebný k luštění desítky. U nás tak mínus jeden bod prakticky znamenal jen deset minut pauzy.
Desítku jsme tedy vyřešili hravě, až na to, že jsme nevěnovali dost pozornosti informaci, že správná interpretace je možná až po získání balíčku finalisty. Ono totiž ono slovo z článku o radnici bylo i v průvodci Havlbrodem a propíchnutí vedlo na fotografii morového sloupu na náměstí, což se jeví jako jednoznačné určení stanoviště. A tak jsme tam vyrazili. Naštěstí nám to cestou přišlo fakt daleko a divné bylo i upřesnítko (že by byl na náměstí tunýlek?), takže jsme na správné řešení přišli přesně v pravý okamžik k odbočení k tunýlku. Zajímalo by mě, jestli varianta morový sloup byla náhoda nebo záměr orgů.
První tři šifry finále šly celkem hladce, dostaly nás chlebíčky. Nafasovali jsme je asi hodinu a čtvrt před koncem. Po prozkoumání složení jsme zabředli do binárních či morzeovkových úvah, které nás marně zaměstnávali až jsme na čas zapomněli chlebíčky sežrat. Když jsme konečně objevili písmenka, netušili jsme jak je řadit a nic rozumného jsme z nich nedokázali vyskreblit. Ale byla to moc fajn šifra, která mě potěšila. A tak jsme seděli nad chlebíčky až do konce hry, abychom následně zmokli při přesunu do cíle, poslechli si výklad šifer, zmokli při přesunu do cukrárny a nakonec odjeli ve dvě hodiny domů, do Prahy, do...
Děkujem za hru.
Sepsal samozvaně Vláďa