!TMOU 13
Reportáž Vlhké jámy
Jít na Tmou? No, já nevím...bude tam zima, mokro, tma, dlouhý přesuny, bolavý záda, namožený nohy, puchejře, únava...Nejsem na tohle už stará? Pravda, dva roky jsem na Tmou nebyla, letos nejsem těhotná, nekojím, babička může hlídat. Kdo ví, jak to bude za rok. Kdyby ty šifry aspoň za to stály, ale známe je, tmáře jedny...A mít celé dva dny hlídání a nenapsat ani čárku z disertace - není to hřích? Je a kdyby to viděl můj školitel! Tak ať jde radši Honza a já budu jen náhradnice...
Sedím ve vlaku z Brna a honí se mi v hlavě, že jsem těch parádních 19 hodin vůbec nemusela a vlastně ani nechtěla zažít. Ale zažila, tak se o zážitky z nich teď můžu s vámi podělit (a díza zase ostrouhá, jako obvykle).
Po červencovém testování kvalifikace máme sice na Tmou divokou kartu, ale nemáme tým. Opravdu odhodlanej hrát je jen Vláďa. Ale co, do tmy času dost, ono se to nějak vyvrbí. Někdy v září se opravdu ozývá Dalibor, že hledají s Alčou tým. Paráda, tak to už jsou tři, Pavel se tváří také odhodlaně a my s Honzou si střihneme. Nakonec jsem prohrála, tj. nebudu doma v teple pracovat, ale budu se trmácet v zimě po lesích v okolí Brna.
Dva dny před hrou otvírám mail a...Cože? Dalibor sehnal jako náhradníka Jirku z nekvalifikovaného Totálního diferenciálu. Za koho? Kdo zase nejde? Já jsem si to přece nechala rozmluvit, naposledy předevčírem. Teď se těším a špatné svědomí mě tíží jen trochu. A jen občas. Pavel? Nestíhá podat GAUK? Bóže, co my jsme to za sebranku, jak hluboko jsme klesli!
Poznáte je snadno podle báglu s karimatkou a deštníkem. Někteří mají i divný trička. Před pokladnama na Hlaváku se nakonec vždycky nějak dají dohromady. Jedete na Tmou? Jo? Můžeme se přidat?...A nakonec někdo z nich vym n ěkne, chopí se tužky a papíru a tu hromadnou jízdenku holt zorganizuje. A se slušnou pravděpodobností ten někdo bude z letošní sestavy Vlhké jámy [1] . Ale má to i své výhody, z vybrané částky nám po zakoupení lístku zbylo hezkých 55 Kč. Děkujeme 27 spolucestujícím za příspěvek do rodinného rozpočtu.
Vláďa se na nádraží odpojuje, je totiž v Brně služebně a má ještě před Tmou jednání. Chvíli to vypadalo, že bude až po Tmou, to by bylo asi zajímavější. My ostatní mašírujeme Vaňkovkou, zdravíme orgy na startu už půl hodiny před začátkem registrace, vyhazujeme je od stolu v kavárně, abychom jej vzápětí nechali opuštěný - zkrátka trochu na sebe před startem musíme upozornit, aby věděli, komu mají během hry volat.
Noříme se do útrob Vaňkovky, po troše bloudění a zmatkování nacházíme pizzerii, kde si u obědovečeře prohlížíme obsah registračního balíčku a meditujeme nad matičkami (Na Osudu jsme je jednou používali jako závaží - mít v týmu pamětníky se vyplatí Kdepak pamětníky. To je úděl orgů šifrovaček, nosit v hlavě i šifry z her, na kterých nebyli. ). Působíme tu trochu nepatřičně, jen počkejte, za hodinu bude hůř. A je. Chvíli před pátou je Vaňkovka plná individuí nám podobných. V Intersparu potkáváme spřízněné duše u regálů s kolou, vodou a čokoládou. Podruhé na start dorážíme asi tři minuty před pátou. Nervózního Vláďu, který “pod jeřábem” obíhá plac 2x2 metry, aby udržel místo pro celý tým, nakonec zdárně nacházíme, a než se stihneme rozkoukat, tak to začne.
Pár úvodních vět, a pak hymna. Zní to dobře, to se musí nechat. Na zpívání nemáme náturu (a zdá se, že okolí moc taky ne), na křepčení ano (shodit to - osvědčená cesta jak se vyrovnat s drobným pocitem trapna způsobeným příliš velkým pathosem [2] ).
První šifra je super - sborové vydávání zvuků mi sedne mnohem víc než sborový zpěv hymny. Vůbec je to start podle mého gusta: žádné obíhání, žádná velká interakce, ale dav je zároveň využit. Zpracování také výborné, text vtipný a návodný, principy obou šifer netriviální, ale ne moc obtížné. A pro pochytání zvuků stačilo vypustit někoho do prostoru. Alča vyráží pro první část po třetím čtení, my ostatní na nám. Swobody v průběhu čtvrtého.
Jé, zrcátka, s nima se dají házet prasátka. Hustý, prasátkový písmena jsme ještě nedělali, super nápad. Co dělali Dalibor, Alena a Jirka u druhého zadání přesně nevím (řezali drážky pro zrcadlové proužky) , my s Vláďou jsme postupovali asi takto: Podrž to nějak tady u té čáry, posvítím na to od tý šipky. Proč je to na tvrdým papíře a k čemu jsou tady ty různě dlouhý lichoběžníky? To zatím nebudeme řešit, zahrajeme si nejdřív hru, co by to bylo, kdyby to bylo písmeno. Tohle jsou jen jednoduchý oblouky, takže C, U nebo A bez čárky. Z těch křížení vyleze nejspíš K a S, a tenhle dvojitej oblouček je E, ten druhej asi B. Vedle to vzdali, že z toho nic neleze. Dalibor koukne do naší čmáranice a přečte Česká 3. Super, tak jdeme. A k čemu byly ty lichoběžníky a proč to bylo na čtvrtce? To neřešme, podle upřesnítka máme jít někam k uměleckoprůmyslovému muzeu.
Orgové hlídající stanoviště se baví pohledem na Vlhkou jámu, kterak bloudí kolem a hledá někde v pejru. Tentokrát to bylo jen chvilku. Alča hlídače u vchodu do krytu brzy odhaluje. Jsme první, paráda. Radostně a spěšně míříme pod zem k třetí šifře. Světýlek si moc nevšímáme,barvy se střídají pravidelně, tak to považujeme jen za po tmářsku efektní zabalení šifry. Samotná šifra je na 5 minut, na kružnice navádí, semafor je první nápad i bez pochopení nápovědy.
“To je potupný! Co by na to řekl medvídek Pú?” volám mezi funěním. Běžet! Na čtvrtou šifru! Vlhká jáma! Jak hluboko jsme klesli. Stejně nám ta tramvaj, pardon šalina, ujela. A dobře nám tak, takhle se odcizit vlastním ideálům.
Ke kostelu dorážíme 3 minuty před kyborgy. Ty asi zdrželo to stříhání na dvojce...
Luštění jde rychle, štěstí/smůla jsou hned, magnety a lednice vzápětí, padání a přitahování by se dalo dělat různě, ale snad jako první zkoušíme tu správnou variantu. Na zjištění polohy další šifry nám stačí nechat spadnout jen půlku magnetků, jestli jsme v něčem fakt dobří, tak v domýšlení tajenek - tedy ne my všichni, ale Dalibor, ale něco už jsme se od něj přiučili (ostatně o tom, že někoho pošleme rovnou ke kostelu Božského Srdce Ježíšova, kde bude určitě páté stanoviště, jsme vtipkovali už cestou na 4).
Křížovkové sudoku přináší první drobné zaváhání. Křížovka i sudoku jsou hned, ale výběr písmen nám chvilku trvá. VIKTO v prvním řádku nás svádí k hledání způsobu čtení doplněných písmen. Hotel Victoria? Ulice PARKOVÁ by z těch písmen taky šla složit. Bloudění po písmenech naštěstí netrvá dlouho a Dalibor odhaluje správný princip. Při dolušťování kolem nás prosviští Tykadlo čelní.
Přesun je do kopce a bohužel i pěšky. Dalibor s Vláďou nám poprvé utíkají (kde jsou ty časy, kdy se tempo přesunu určovalo podle nejpomalejšího člena týmu, to jest mně). Na dětské hřiště přicházíme s Jirkou a Alčou z opačné strany než předtím kluci, čímž trochu mateme hlídače. Ne, jsme furt jen jeden tým. Šifra lehounká, návodná, ale docela zábavná - letos si tmáři nějak ujíždějí na sportovních reáliích, i když ty dráhy míče z kvalifikace se mi líbily víc. Amfiteátr známe z jednoho startu Krtčí nory, a proto se nenecháme zmást neexistencí ZŠ Oblázkové (domýšlení tajenek má i svá úskalí, ale uznejte, že je to mnohem poetičtější).
Co mám na Tmou ráda a co na jiné hře nezažiju, to jsou ty vědoucí pohledy spolucestujících a polohlasné přitakávání: Jo, jo, dneska je. Setkali jsme se s nimi i v minibusu na Lesnou (nebo do Lesné?).
Vysíláme Dalibora pro šifru a jdeme založit ležení před Oblázkovou. Dřív než bys stačil říct: “Dal bych si něco malého k snědku,” je tu Dalibor se zadáním. A hele, matičky. A hele, 26 intervalů. Délky odpovídají průměrům matiček. Luštíme ve dvou skupinách a každá volí jiný způsob namapování intervalů na abecedu. Pak ale to správné odkládáme a pracujeme jen s jedním zadáním. Proč zrovna 400? Protože máme 40centimetrové pravítko! No vida. Proč nám orgové dali fyzické matičky? Jakou jejich vlastnost můžeme využít? Hmotnost? Největším zastáncem hledání těžiště je Jirka. Nejprve ho počítá, ale nebere v úvahu hmotnost pravítka. Je to teoretickej fyzik, ne? (Jojo, ukázaly se limity teoretických fyziků, rádi si situaci idealizují. Čísi poznámka, jestli to pravítko je nehmotné, přišla právě včas.) Pak zkoušíme opravdu vyvažovat. Ale vycházejí blbosti, protože používáme to špatné přiřazení abecedy. Zkoušíme, jaké jsou limity dané sestavy, a zjišťujeme, že tajenka by mohla být jen asi z osmi prostředních písmen. Tak to bude asi blbost, ne? Už málem celé vážení zavrhujeme, když se objeví druhý způsob rozložení abecedy (tedy objevili jsme ho na papíře s jednou ze slepých uliček) . Hnusná písmena jsou na kraji. Z těch písmen uprostřed by tajenku už klidně sestavit šlo. A opravdu, první tři písmena nám vycházejí KOP, to vypadá dobře. Vláďa navrhuje Oběšenku, ověřujeme sedmé B a poslední A a vyrážíme vstříc tmě za hranicemi Brna.
Na osmém stanoviště žádní orgové nejsou. Kdyby tam byli, bavili by se pohledem na Vlhkou jámu, kterak bloudí kolem a hledá šifru někde v pejru. Tentokrát v několika různých pejrech, některých i dost vzdálených od správného místa. No nic, nakonec jsme se našli, a pak našli i tu šifru. Prázdná vrcholovka potěšila. Pokračujeme kus směrem od šifry (dle našeho postupu), abychom to svým pronásledovatelům moc neulehčovali, když už jsme jim věnovali tu půlhodinku bloudění. Bohužel se záhy ukazuje, že kolem nás vede trasa ideálního přesunu, takže na kraji lesa fungujeme jako majáček. Využije jej ale jen Chlýftým - rypák, a ten vypadal stejně dost suverénně. Luštíme nicméně na luxusním místě s lavicemi a stolem. Fakt velkým stolem. Šifra je divná. Je zřejmé, že vylitá barva nějak nakreslí písmena, všímáme si i nevybarvené osmičky, ale něco jako osmičkový font nás tedy opravdu nenapadne. Zvlášť když některá písmena se dají dost dobře určit i bez znalosti systému a některá jiná domyslet. Dole leze ODSUD, nahoře TRICTVRTE. Co se nehodí, ignorujeme, a čteme tajenku. Vracíme se cestou, kterou jsme přišli, a jdeme kolem míst, kde jsme už dnes neúspěšně hledali.
Devítka je hezky týmová. Doplňování přívlastků shodných je jasné, na čokoládě a čaji přicházíme i na princip dvojic slov lišících se jen háčky. V každé větě jich chybí 5, to si říká o binár. Už dorazila i oranžová mládež, to nás pěkně stáhli. Morávka odhalujeme na základě písmen O, E a K, po cestě domýšlíme i M, abychom si nepřipadali jako haluzáři.
Jdeme zase pěkně roztažení. Vpředu chvátá Dalibor, za ním vlaje Vláďa s mapou, Jirka, Alča a já jdeme vzadu. Morávkův pomník je nenápadný, Dalibor ho málem přejde a Vláďa ho našel jen proto, že ve správnou chvíli konzultoval s mapou. Roura je tak nacpaná, že kluci zadání nemohou vyndat. Vytáhnout zadání se podaří až za asistence Alči. Bereme dvě zadání, zbylá pracně cpeme zpátky do trubky a pokračujeme dál po cestě, abychom Chlýftým na nenápadného Morávka zbytečně neupozorňovali. Do toho volá Marťa, aby zkontrolovala, kde jsme (to je pro mě taky nový poznatek, když není binfo, jsou týmy v čele v permanentním kontaktu s orgy). Teprve asi sto metrů za Morávkem si prohlížíme zadání. Vypadá překvapivě, není tam číslo stanoviště, jen divný text manifestu znuděného (de)šifrátora volající po „jiných“ šifrovačkách. Chápeme to jako překvapivou součást hry, Dalibor píše Martině, aby opravil naši polohu, že na desítce ještě nejsme. Stojíme a debatujeme o zadání. Všímáme si, že je na jiném, hladším papíře. Alča to chce prosvítit. Diskutujeme, zda jít k Dykovi nebo ne, zda to je nebo není šifra. Pokyn, že další stanoviště je u Dykovy studánky, totiž stejně jako zbytek textu není kurzívou. Vláďa navrhuje, že číslo šifry je zakódované v šedivých částech zadání jako v čárovém kódu. Volá nám Martina překvapená naší zprávou a přesvědčuje nás, že toto není správné zadání. Zní zaskočeně a povídá něco o tom, že před hrou dostali anonym o hacknutí hry. Přemýšlíme, zda to tak dobře hraje nebo to někdo opravdu hraje na ni. Do toho přichází Chlýftým rypák. Vydáváme se za nimi vysvětlit situaci a domluvit postup. Dalibor za nás a Ondra za Chlýftým vyrazí k Dykovi zjistit, co tam je. Předpokládáme, že hacker jen přidal stanoviště. Zbytky týmů počkají na orgy, až donesou náhradní zadání.
Je chvíli po půlnoci a zažíváme nezvyklou situaci. Přestávka uprostřed terénní šifrovačky - máme čas pokecat s Chlýftýmem, družíme se a vůbec je příjemné se v té dosavadní honičce na chvíli zastavit. Mluvíme o obsahu falešné desítky. Tohle už jsme přece někde slyšeli. Podobná diskuze o tom, že šifrovačky jsou už za zenitem a že by to chtělo něco nového a originálního, se vedla např. před pár týdny na bednářské schůzce. Kniha s luštěním šifer...hra, kde bude jen jedna šifra...že by se tyhle nápady objevily téměř zároveň na dvou různých místech, ve dvou různých hlavách? Máme jasno, tohle je šnEkovina. Chlýftým přitakává a Terka se s tím nepáře a vytáčí šnEkovo číslo. Tady rypák, volám ocásek, jak si to hergot představuješ, taková konina tady, co si o sobě myslíš. Všichni se chechtáme, jak to Terka šnEkovi (t. č. s ocáskem na stanovišti osm) solí. Teda jestli se chechtal i Set, to fakt nevím. A šnEk na druhém konci drátu, tedy vlny. Terka ukončuje hovor: chudák, vůbec nevěděl, která bije (tak při tomhle oznámení se Set asi bavit musel). Aleš se s námi dělí o gumové medvídky (prý událost ojedinělá, proto ji zaznamenáváme) a z křoví se dere Tom Hanžl se správným zadáním. Zapisuje si časy pro pozdější kompenzace a přestávky je konec. Vlastně se nám zpátky do hry moc nechce, párty se soupeři byla fajn. Po chvilce dohadů nám Chlýftým gentlemansky přenechává kládu (díky) a opouští nás. Teď na něj máme 16 minut k dobru, to není žádný velký náskok. Měli bychom to rychle vyluštit. My mezitím s Ondrou poloběžíme přes úkolí a kopec k Dykovi. Cestou fantazírujeme, co bychom tak asi dělali, kdybychom vtipálka našli někde schovaného v křoví. Dokonce nás před Dykem zmatou světla vesnice, zhasínáme baterky a chystáme se na hon na Široka. Trochu zklamaně ale nakonec nalézáme jen tu krabici s desítkou.
Vlastnosti množin určujeme brzy a bez větších potíží (jen narozeni v 19. století a dříve / 20. století po chvíli opravujeme na mrtví / živí). Je nám jasné, že musíme do diagramu doplnit i “autory” objektů na šesti obrázcích. Máme tam nějaké nejistoty (i ty jména Pratchetta) a jsme hodně nepozorní a roztěkaní, takže tam furt sekáme chyby. SKVELE v tom rozhodně nevidíme, to mnohem spíš LES SKO apod., ale do lesní školy se zatím nevydáváme. Zkoušíme různé čtení písmen u obrázků - podle abecedního srovnání “autorů” nebo podle chronologie jednotlivých “děl”. Přichází Dalibor. Zjišťujeme, že Chlýftým u nás nechal svoji vlajku. Dalibor, místo aby pěkně luštil, s ní odbíhá. Capture the flag: další hra ve hře. Šifra ještě chvíli odolává, ale pak každý přidáváme potřebnou trošku – symetričnost obrázku, zajímavé rozložení šesti nalezených písmen, proč u Curie-Sklodowske není písmeno? Až Dalibor konečně vyřkne tu správnou chybějící myšlenku – mřížka. Pro mě jeden z největších aha efektů ve hře.
Tykadla i Chlýftým stále sedí nad šifrou, my se přesouváme na jedenáctku. Zvolená pěšina se nám na jednom místě skoro vytratila a zdržuje nás občasná nutnost vzájemně se vymotat z trní. Orgové hlídající kruhovou školku se baví pohledem na Vlhkou jámu, kterak chodí sem a tam po blízké cestě, ale na správné místo se podívat nejde. Při návratu z druhé výpravy na špatné místo potkáváme Chlýftým. Ten šifru najde bez problémů hned a bere zadání fyzicky jako první (my máme čtvrthodinku k dobru kvůli komplikacím na desítce) a nechtěně nás navádí na správné místo.
Šifra se nám líbí. Postupem času je nám jasný princip, který nám připadá elegantní, smysluplný, jednoznačný – jen z toho vůbec nic neleze. Nakonec zjišťujeme chybu v opsání tvarů měsíců na mýtině, takže celou dobu pracujeme se špatně popsaným kruhem. Trávíme tu hodně času, ale Chlýftým ani Tykadla s tím zatím nehnuli, a tak vyrážíme dál jako první. Dopředu si čteme upřesnítko, a to je tentokrát chyba. JJV nás směruje spíše na hřebenovou cestu v rezervaci (zvlášť je-li v pravidlech výslovně napsáno, že v rezervaci se nesmí chodit mimo cesty) než na údolní cestu u potoka. Chyba lávky, přesněji chyba upřesnítka.
Orgové hlídající stanoviště u mostku se už asi ani nebaví pohledem na Vlhkou jámu, která svítí někde ve svahu vysoko nad nimi a hledá někde v pejru dřevěnou stavbu (Mimochodem tam byl u cesty posed, přesně tam, kde jsme ho čekali. Ale šifra ne.). Nakonec jsme to zkusili i na tom jihovýchodě. U stanoviště trochu prskáme, ale hlavně jsme rádi, že ho konečně máme.
Karty. Generál Tečka, generál Čárka a generál Oddělovač. I když hru Větší bere neznáme pod názvem válka, přijde nám to to nejrozumnější co hrát. Dračákujeme sehrávku a čteme mezitajenku. Libujeme si, že luštíme společeně a každý má co dělat. Přichází ztracená Alča. Nejprve řadíme karty v pořadí dle zadání, potom i podle sebraných štychů. Hurá, funguje to. Přesun bude dlouhatánský, ještěže je tma a nekonečné stoupající údolí není vidět. Ranní krize na přesunu.
Kempujeme u rozcestí, Dalibor s Jirkou jdou k pomníku pro zadání. Čas na svačinku. Čas na oslavu narozenin. Svíčky na improvizovaném dortu (jakej improvizovanej?, to zní jako bys měla svíčky na housce se salámem, čokoládová roláda je normální dort, byť cukrářku můj požadavek “dejte mi co nejbytelnější zákusek” trochu překvapil) rozjasňují les těsně před rozbřeskem. No je to romantika, to vám povím. A to ještě nevím, že dostanu k narozeninám i pěkné tričko.
Lékovka jde rychle od ruky a je velmi zábavná. Řešení nás ale mate. Dokážeme si moc dobře představit, jak snadno by se mohlo stát, že se na poslední chvíli zamíchá pořadím šifer a zapomene se opravit tajenka. Naše první interpretace je jasná: chudáci orgové, při vší té smůle letošního ročníku. A tak soucitně voláme orgům, které jsme tím, předpokládám, potěšili. Sežrali jsme vám to, i s navijákem. Po kamenné odpovědi Toma se plácneme do čela a vytahujeme maštěné ředkvičky. Parádní vtípek..
Jdeme znovu k pomníku, vzhledem k našemu tábořišti u rozcestí děláme přesun 13-14 asi stotisíckrát delší cestou, než by byla ideální trasa.
Čtrnáctka. Vláďa při pohledu na zadání prohlašuje, že do třech políček by se mohlo něco domalovat. Něco jako tři čísla – třeba 445 nebo 428, výšky blízkých kót, by se hodily. Raději ta 445. Fraktální povahu bludiště odhaluje Jirka a dokazuje tím, jak geniální to byla akvizice na poslední chvíli. Moc nerozumíme tomu, co říká, ale lezou z toho písmenka – KOTAC…, pak zabloudíme, je to strašně pracné a náchylné na ztracení se. Zastavují se u nás Marťa a Tom - takovou pozornost orgů jsem ještě nezažila, asi to bude tím, že jsem ještě nikdy nešla tak na čele (přesněji na čele hry, která nemá binfo či něco podobného). Mezitím si Jirka vytváří „slovník“ z řešení některých podprogramů, jeho tvorba trvá asi dvacet minut a s jeho pomocí řešení asi minut pět. KOTA CDXLV. Nevím, proč tam Vláďa nešel rovnou. Ale šifra je to nádherná, i když bez Jirky bychom ji řešili o poznání pomaleji.
Přesun je krátký, byť si myslíme, že správná kóta byla až asi o sto metrů dále. Naštěstí já už po předchozích zkušenostech paranoidně hledám všude a ty lidi, co tam seděli u stromu, vypadali tak nějak jako hlídači stanoviště.
Trigramy. Hned doplňujeme X, V a I, a pak se zasekáváme. Řešíme, na kterou pozici jsme písmeno doplňovali. Přemýšlíme, jak ze skupin jedno, dvou a výjimečně tří slov něco udělat. Snažíme se uplatnit všechny informace, které máme - doplněná písmena, jejich pozici, velikost shluku. V ranní demenci padá spousta nápadů. Velmi ujetých nápadů, většinu z nich ani nezkoušíme realizovat (mezi nimi i ten Jirkův s opačnou interpretací mezer). Čas běží a my se plácáme na místě. Zákys. Nepomáhá restart šifry, aneb „dělejme jako bychom právě přišli“. Nakonec pomohl přesun proti trudnomyslnosti směrem k Adamovu, kde tušíme cíl. Cestou si s Daliborem konečně zpochybníme ty (ne)správné předpoklady a Dalibor čte řešení. Jak prosté, milý Watsone.
Vracíme se z výletu mimo správnou trasu pod elektrickým vedením. Je devět hodin, nevíme, kdo všechno nás mohl předběhnout, ale bojíme se, že tahle hodina nás spolu se zoufalými dohledávkami bude stát vítězství. Ale to jsem nevěděli, že šifry 2, 4, 7 a 11 byly takové vražedkyně a všechny ostatní týmy aspoň některá z nich důkladně potrápila.
Přesun volí kluci jen podle centimetrů a ne podle vrstevnic. Takže závěrečná pasáž ke kapli je dlouhý a táhlý kopec. A už je na něj vidět.
Zadání na simce? Nejprve dlouho nastavujeme mobil. Jak se to udělá, aby ukazoval jen kontakty ze simky? Á, fotografové. Že prý nevadí, když si sedneme na lavičku přímo na stanovišti. Tváří se dost jednoznačně, jako že už soupeříme jen sami se sebou. To nás uklidní a radostně se vrháme do nesmyslných úkonů. Opisování čísel. Hele tohle je zákaznické centrum Českých drah. Opakuje se P, D, T a PO. To bude první, druhé, třetí a poslední písmeno. To nejtěžší ze šifry máme, zbytek má být formalita, nikoliv však pro nás, kteří jsme zapomněli, že existují semílací šifry, a tak doplňujeme písmena tak, aby vznikla smysluplná slova. Třeba amf-a je amfora (začátek na or, když hledáme číslo na orgy, to vypadá dobře). Ale co ty další, tam už to tak jednoznačný nebude. Podle čeho ta slova máme doplňovat? Amfora je jasná, od amf- je přeci už jen amfiteátr a ten nekončí na a. Fotograf se culí. Asi jsme hodně marní. Po půl hodině volá Ivoš, jestli na simce není chyba. Je, ale tu jsme spolehlivě identifikovali a opravili. Tak to bude asi něco dost triviálního, když jsou orgové nervózní už po půl hodině. A taky že je. Jsme my to ale zabedněnci. Ale co můžete chtít. Po ránu, bez motoru v podobě dorážejících soupeřů. Pátráme v paměti i v pytli se zadáními. Už zbývají jen tři čísla. Dvě, jedno. Ahoj, tady Vlhká jáma. Prošli jsme !TMOU.
A je to. Ani to moc nebolelo.
Kdeže je cíl? Paní na autobusové zastávce radí vystoupit u Klarisek: Pak už je to kousek, to dojdete, jak tak na vás koukám, to nebude problém. Nebude, však už tu chodíme od včerejška. Božínku!
Vybydlená tělocvična, orgové, gratulace. Vypadají, že jsou rádi, že jsme došli. Však to my taky. Do dvanácti času dost, jdeme do hospody na čaj. A na smažák. Je to přímo archetypální smažák se všemi (ne)kvalitami, kterými toto jídlo může oplývat. Před dvanáctou je už v cíli hustěji, ale stále nehostinno. šnEk pokračuje v herecké etudě a překvapeně si prohlíží text falešné desítky. My mu to žereme. Orgové vypadají unaveně a trochu zaskočeně průběhem hry. Dovídáme se, jak se správně luštila dvojka a osmička, kde se zasekli ostatní a jak velký náskok jsme měli.
Poprvé jsme někde vyhráli trika (tedy někteří z nás poprvé, Alča už má jenom ze Tmou čtvrté), a rovnou takový prďácký. A vlajku - kam ji dáme, abychom ji za rok našli?
Pár slov závěrem: Tmou 13 byla krásná hra, kterou jsem si opravdu užila. To, že jsme jí prošli a vyhráli, je samozřejmě super a zážitky se tím jen umocní, ale byla by to krásná hra i bez toho. Bylo v ní spousta neotřelých nápadů a parádních šifer (líbily se mi skoro všechny, nejvíce pak 7, 10, 11 a 14) a mám z ní několik opravdu jedinečných zážitků (ať už jejich strůjci byli organizátoři, hackeři nebo my sami). Takže děkuju orgům za skvěle vymyšlenou i zvládnutou hru a svým spoluhráčům za to, že jsem si s nimi mohla zahrát a ani na minutu nezalitovala, že tam s nimi jsem.
Chcete-li projít Tmou, zde pár tipů, které se nám osvědčily:
Majda, Vláďa, Dalibor , Jirka
[1] Přátelé, je vám doufám jasné, jaké ponaučení z toho plyne. Jestli chcete vyhrát, musíte začít organizovat :-)
[2] Tohle fakt není vůbec výtka nebo útok - já to tak prostě mám. I když myslím, že v tom nejsem sama a vlastně by mě zajímalo, kolik lidí má v sobě taky ty dva hlásky, z nichž jeden říká “Hustý!” a druhý “No, trochu směšný, nemyslíš?”