Jak (ne)ustát vítězství na Tmou

Pohybujete-li se v šifrovacím prostředí dostatečně dlouho, dříve nebo později se vám stane, že něco vyhrajete. Obvykle to nemívá žádné následky. Síň slávy šifrovacích her má 40 řádků a po letošku 12 sloupců, kdo si má pamatovat, kdo všechno tam má svůj chlíveček? Ovšem první řádek, to je něco jiného. První řádek je Tmou. Největší. Nejtradičnější. Poslední v každé sezóně. Vyhrajete-li Tmou, zjistíte najednou, že vás lidi poznávají, a to nejenom podle garderoby. O půl až celou generaci mladší soupeři po vás chtějí, abyste se jim podepsali na šifrovací pomůcky. Organizátoři menších šifrovaček vás přemlouvají, ať se z jejich hry odhlásíte. A tak podobně.

Má to samozřejmě i výhody. Místo pachtění se s kvalifikací můžete naopak udílet orgům hraběcí rady, jak by měla kvalifikace vypadat. Dokonce vás rovnou zapíšou mezi zaplativší týmy a vaše startovné si vyberou od Seš-losti. Ale jak se termín hry blíží, nervozita přece jen stoupá. Poslední týden se budíte uprostřed noci s oroseným čelem a otázkou: Co když letos nevyhrajeme?

Ovšem nemůžete se tak lehce poddat. Udržení statusu celebrity něco stojí. Investujete do vybavení: Majda s Vláďou si na Tmou pořídili nové značkové rybářské stoličky s ochranou proti proboření a Alena doplnila Tmou-termotričko na celý komplet. Vyplatili jsme Břeťu z jeho kontraktu v Chicagu a na základě analýzy tras předchozích třinácti ročníků Tmou dostal befel sehnat si bydlení v Kohoutovicích.

A přijdou na řadu i zoufalejší pokusy, jak se zvýhodnit. Navést Aničku, ať na Paralaxe z Toníčka vymlátí nějaké informace o trase či šifrách. Vyhlásit sraz na hromadnou jízdenku a nenechat se na ni nikoho přihlásit. Mávat cestou na start vlajkou Tmou, třeba to někoho odradí. Loudit na organizátorech zapůjčení nejúspěšnějšího šifrujícího kojence této sezóny. A když konečně udeří hodina startu, vyrabovat celý batoh a poté oznámit spoluhráčům, že jste zapomněli doma baterku.

Po doznění hymny se naše ruce třesou nervozitou, flexagon se nám pod rukama muchlá, myši žerou myši, sýry pořád ne a ne někam doběhnout, vytahujeme tedy již na první šifře svou tajnou zbraň - kreativní domýšlení tajenek. Na KAMENNY VRCH VEZ stoupáme sice sami, ale třeba vedem, ne? Jenže tam nic není. Alča muchlá zadání ještě úporněji, že by to byl UJEZ? Nebo JEZ? Břeťa o pár desítek metrů níže zadání skutečně vydyndá. Chvilku před osmou, tj. hluboko v hlavním poli. Nandaváme kapuce, zvedáme límce, volíme pro přesuny temnější stranu ulic. Logoped nás nezdrží, na Drátu se ukazuje, jak prozíravé bylo umístit Alču před dvaceti lety do Ústavu termomechaniky. Vytransformujeme Riviéru, otipujeme z pár klikyháků druhé řešení Ementálu, sežereme Karkulku a u letohrádku opět zapůsobí Břeťovo osobní kouzlo, když vyzíská Pexeso, aniž by si pamatoval, čí že to letohrádek vlastně je. Jakmile vyjde první písmeno A, míříme k Riviéře, doufajíce, že až k Anthroposu to nebude potřeba.

Bezradná atmosféra panující v okolí Riviéry vede k rychlému rozhodnutí - jedeme do Kohoutovic. Než stihne Břeťa uvařit čaj, Vláďa udělá druhou transformaci, načež na dvě skupiny vyrážíme na Mladou horu. A čelovky jsou už v plném počtu! Ve vrcholové knize dvanácté místo, tři hodiny za Ústředním topením, dvě a půl za Pralinkami. Dnes budou bardi zpívat písně o jiných.

V takové situaci je třeba odhodit poslední zbytky hrdosti. Preventivně zagooglit, jestli není poblíž židovský hřbitov. Nerýpat se v tom, jestli je ZATMI kompletní tajenka, ono na místě něco bude. Pročesat všechna křoviska v okolí zastávky Talichova. A hlavně "jakoby náhodou" objevit tu správnou základní školu, která má na dveřích ceduli Cíl. Jen tak mimochodem zvolit špatnou definici šifry a odškrtnout dvě upřesnítka - azimut a roh plotu - najednou (nesprávný výklad platné legislativy aneb fatální selhání úředníka týmu, a to je to nějakej úředník). Však on nám to audit spočítá.[1]

K dubu Trojáku vede přímá lesní cesta a mírnou oklikou pěkná asfaltka. Což nám nezabrání, abychom neztratili dalších dvacet minut prasením roklemi s buzolou. A pak se to stane. U dubu se zjeví přízrak. Přízrak Síby. Radši se moc nepřibližujeme, abychom ověřili, zda je to jen přízrak nebo opravdický Síba. Chceme do mrtě využít motivační potenciál přesvědčení, že jsme stáhli Pralinky o dvě hodiny. My to dáme za 20 minut! A taky že jo.

Dvěstě metrů před Hradiskem nacházíme v blátě neposkvrněný exemplář šifry, asi ji vytrousili úspěšnější soupeři. Bože, jak hluboko jsme klesli. Zásadová Alča jde na kopec vyzvednout druhou kopii zadání. Na další kótě si sedáme tak, abychom nevyplašili Kruhovou jednotku, a svižně se proškrtáme k mapové značce rozhledny. No to je gól, tam jsme přece byli už v sedm večer. To jsme tam mohli rovnou počkat, až tam přinesou zadání. V seznamu upřesnítek už nám zbývá jediné, které pasuje na cílovou školu. Posíláme tedy trojici rovnou do cíle a s Břeťou běžime tam, kam... on chodí běhat každý den. Míjíme ležící Pralinky. Tak to byl asi přece jen přízrak. Ale teď už je před námi možná jen Topení!

No výborně, zadání má dvě skupiny, 9 a 5 písmen, to je jasná TALICHOVA SKOLA. Alča, Vláďa a Majda vstupují do školy, orgové je vítají a ignorují bodré výkřiky: “Vyšlo nám Talichova škola, tak jsme tady!” Nikdo jiný tu ještě není! V atmosféře všeobecného deliria přebírá náš výsadek zadání cílového úkolu. Volají si pro kód stanoviště a rovnou ho vykopávají: COKOLIV. Orgové kontrují: VĚTY. Cože? To tu nemáme, no jo, vždyť ono nám to nenavazuje. Vy nemáte šifru Věty? Tak alou ven, holoto haluzářská! Kdo to kdy viděl, přeskočit poslední dvě šifry! Tajná zbraň selhala již podruhé na jedné hře, náš osud je zpečetěn.

Potkáváme se na trolejbusové smyčce a po deseti minutách turboluštění se zase dělíme. Bohužel ani s Větami si s Břeťou ve dvojici neporadíme. Nepomůže ani odmailování zadání trojici v cíli. Vyluštíme je až zase v plné sestavě na chodbě školy. Už máme princip, když se k nám z tělocvičny donese vítězný ryk Ústředního topení.

Skončili jsme tedy jako součást křoví za vyhlašovanými zaslouženými vítězi. Hra nám vlastně trvala stejně dlouho jako loni, jen orgové tentokrát nezvládli umístit do první půlky dostatek špuntů pro zpomalení pečlivějších a logičtěji uvažujících týmů. Pokud nám slíbí, že už se to nebude opakovat, možná si za rok přijedeme vzít vlajku zase zpátky. Břeťa už si hledá nové bydlení.

Dalibor (+ Majda, Vláďa)

[1] Tady se začala rodit situace, která vyústila v náš postup na konci hry, který zpětně naštval Ducha Tmou i v nás samých, a tak jej zde vylíčíme ještě narovinu bez reportážní stylizace. Co nás tedy potkalo.
V šifře elektrické dráhy aneb mikrosvět a makrosvět jsme udělali neautorský úsudek, o kolik šifer se vlastně jedná - mikrozadání jsme počítali jako samostatnou šifru a vzhledem k tomu, že následující zadání se zároveň nacházelo na rohu plotu, jsme se posunuli v seznamu upřesnítek.
Při hledání Apostrofu jsme náhodou, stejně jako zjevně některé další týmy, našli cíl (a po vyluštění slohovky pochopitelně pokračovali k dubu Trojáku).
Po vyluštění braillovské osmisměrky jsme díky posunu v upřesnítkách přesvědčeni, že si jdeme pro poslední zadání, které vede do cíle. Takticky dělíme tým, tři jdeme k cíli a dva k věži. K cíli dorážíme zrovna v okamžiku telefonátu s věží, na trase dešifrátor-telefonista-telefonista-ostatní dochází k efektu tiché pošty a posunu významu ze “zatím nevíme, jak se to luští, ale podle struktury, by to mohla být TALICHOVA SKOLA” na “princip zcela nemáme, ale leze z toho TALICHOVA SKOLA”. V cíli panuje překvapení, jak u nás, (že jsme tam první), tak u orgů. Snažíme se halasně vnucovat k ověření řešení šifry TALICHOVA ŠKOLA, ale orgové nám rovnou do rukou strkají zadání závěrečného úkolu. Necháváme se strhnout situací a pouštíme se do závěrečného úkolu (další šifry) bez jistoty vyluštění předchozí šifry. Po chvíli zjišťujeme, že nám chybí jedna šifra. Omluvně vybíháme ven z cíle, luštíme COKOLIV, důsledně (mnohem důsledněji než by jindy bylo u Vlhké jámy zvykem) dolušťujeme i VĚTY, a pak končíme hru. Následně (po návratu domů, ale před zveřejněním časů ukončení hry) orgům navrhujeme desetiminutovou časovou penalizaci VJ za předčasné převzetí cílového úkolu, díky kterému jsme jeho rozmyšlení mohli paralelizovat s luštěním posledních šifer, orgové souhlasí. Shrnuto: Zpětně jsme moc rádi, že jsme se sekli o to stanoviště, protože takhle náš postup průběh a výsledky hry nijak neovlivnil (vyjma naší ztráty, ale to je náš problém). A možná to nejdůležitější, co si z letošní Tmou odnášíme, je, že se musíme krotit a dávat si bacha, abychom se ve vypjaté situaci nenechali strhnout k něčemu, čeho bychom později litovali, což je poučení nejen pro další šifrovačky.