Vlhká jáma
TMOU X – 2008
Před hrou
Po loňském vydařeném sedmém místě jsme nemohli chybět ani na
letošní TMOU, i když masóznosti akce jsme se předem
děsili. Vyjma Vládi, Majdy a Honzy, kteří už ve Vlhké
jámě mají inventární číslo, se k týmu připojili ještě Tom, který se
výborně osvědčil již na jaře na Matrixu, a Vítek,
který šel spolu s Honzou letošní Bednu a vypadá to, že šifrovačkám
také docela propadl.
Před hrou jsme moc nestíhali a přípravu jsme příliš
neřešili. Loni se nám velmi osvědčily skládací židličky, letos jsme ale na
poslední chvíli sehnali jen dvě. Vlajku jsme večer před startem vytvořili
vystříháním našeho názvu do starého povlaku na peřinu.
Požadavek na vlajku mě, přiznám se, trochu
iritoval. Nemám potřebu mít týmové triko, talismana či jiné atributy, a svou
energii a tvořivost, mám-li nějaké, raději vrážím do smysluplnějších věcí.
Nakonec mi ale naše řešení přišlo dobré, zvlášť dle kritéria cena/výkon.
Nestyděla jsem se za vlajku a ani ji asi nevyhodím, i když to bylo původně v
plánu. Vlajka je skladná, lehká a vzdušná, dá se s ní vrhat stín
s nápisem, lze ji využít jako erotický obleček na letní šifrovačky či jako boa na zimní. A ještě měla maminka
radost, že se zbavila starýho hadru.
Cesta
Jedeme z Prahy Svitavou po půl jedné. S Majdou trochu nestíháme Daliborem organizovaný sraz, do
toho volá Honza, že nezvládl koupit ČD-NET na Smíchově. Tom a Vítek jsou zjevně
právě někde v metru, takže je nemůžeme instruovat. Na Holešovicích jsou
skupinové jízdenky už domluvené, naštěstí fronta není až tak hrozivá, a tak
stíháme koupit jízdenku právě v okamžiku, kdy nádražní rozhlas hlásí, že
pro velké fronty nebude k jízdence koupené ve vlaku účtována přirážka.
Nasedáme do poledního kupé posledního vagónu a hurá do Brna. Cesta je trochu dlouhá, ale zabavujeme se zbylým balónkem
s šifrou č. 3 z Mozkovaru. Rozvíjíme
představu, jak zmateme protivníky vypuštěním balónků (máme s sebou 2) na
vhodném místě při hře, ale nakonec nám při pinkání bez použití rukou balónek
ulítnul do polí…Druhý necháváme proti trudomyslnosti na trasu.
Na Hlaváku v Brně Honza
s Vítkem doplňují zásoby, něco teplého pojídáme v asijském bistru a
vyrážíme na autobus 84 směr velodrom s poměrně komfortní časovou rezervou.
Autobus je přeplněný, ale my se do něj ještě dostáváme, na rozdíl od těch, co chtěli
přistoupit na Mendelově náměstí. Před velodromem je
fronta, jdu nás registrovat, což proběhlo překvapivě rychle a hladce, a
uvelebujeme se na šikmé ploše naproti hlavnímu vchodu využívaje
s potěšením svých židliček.
Zahájení
Přichází to, na co jsme se fakt netěšili. Masózní zahájení. Vypadalo to tak, jak jsme se báli.
Zatímco loni to byl ještě docela příjemný happening, letos to byla olympiáda. Navíc ještě ne zcela dobře zvládnutá, ale za to jsem byla
asi ráda, protože pocit trapna byl tím o něco zeslaben.
Orgům je zřejmě líto, že už nejsou spartakiády,
jinak si povinnost mávat vlajkami a vesele hlaholit vysvětlit neumíme. Orgové samozřejmě mají právo hru ztvárnit, jak chtějí, ale
já zas mám právo říct, že mne rozvíjení kultu TMOU štve. No nic není ideální a
je to spíše drobná vada na kráse. Já ještě dodám, že
kromě mírného trapna jsem se při zahájení i trochu
nudila. A ještě jedna reflexe, která by mohla být pro orgy
užitečná: jestli mě něco motivuje k porušování pravidel, tak je to hromadný
slib Tmou (ale už jsem velká, tak jsem chuť na truc zvládla překonat). Nakonec
jsem se ani neuchýlila k žádné sabotáži okázalých tmouoslavných
prvků, které se mi honily hlavou, vyjma jejich ignorace. Není důvod, proč to
kazit ostatním, kteří si to třeba užívají.
Konečně začíná hra.
Jedna – Multi (17:00 – 19:36)
Úvod je obrovská mnohoúkolová
záležitost. Strašně ji chci mít co nejdřív za sebou. Mnohem raději luštím
jednu šifru o samotě v lese než šestnáct současně v chaosu stadionu
s dvěma tisíci lidí. Ale podobný start je potřeba, týmy musí na hru
vyrazit postupně.
Nejprve se vrháme na dílčí úkoly, při kterých můžeme
ignorovat, co se děje na stadionu. Bohužel bordel kolem je dost velký, hlahol moderátora hlasitý a
neutichající. Rozčiluje mě, že z prostoru není úniku, nemůžu odejít jinak
než se správným heslem. Nechápu proč, jít si najít klidné místo a neluštit
happeningové části by byla regulérní strategie. Rychle řešíme tečky X
centimetrů od sebe, římská čísla ve slovech, části těla. Brzy přibývá i Braill, svátky, dvojice. Část velkého plánu asociací se plní,
vysíláme Honzu zkusit první nápad – ZLATO, později ještě VZOR, kterému sice moc
nevěříme, ale co kdybychom měli zase kliku jako na Svíčkách a uhádli to, že?
Pralinky opouštějí stadion.
Řešíme další části – seznam slov, a věnujeme pozornost
šifrám „ze stadionu“, které jsou nyní už ve značně jednodušší podobě. Dáváme
házení balonkem, divadlo a hudební ukázky (které byly
na začátku asi zcela neřešitelné). Je dost obtížné v tom bordelu udržovat pozornost a efektivně rozdělovat úkoly.
Vítek po nápovědě počítá bludiště, zkoušíme pokročit s asociačním plánem. Ale nemůžeme s ním nějak pohnout, i když víme, že hesel
už máme docela dost na to, aby to stačilo. Klíčová pomoc pro nás bylo B
od Boudy. Tam nás to do té doby strašně brzdilo. Pak je to už otázka pár minut.
Heslo je KOST (shodou okolností jsme KOST měli jako cílové heslo na naší dětské
šifrovačce Mozkovar -
nepomohlo to :-)). Hurá, balíme věci, trochu útrpně
obíháme/obcházíme kolečko a vyrážíme do světa.
Dvojka – 3D (19:56 –
20:21)
Cesta na dvojku vede přes ošklivě rozestavěnou oblast a
kolem ošklivé silnice. Dostáváme zadání – puzzle. Pokračujeme
ještě pár set metrů dále a začínáme skládat na rohovém sloupku nějaké plotu.
Rozmázlý obrázek s písmeny, dva barevné filtry... 3D
obrázek. Co tím mysleli orgové je jasné. Snažíme se
to nějakou dobu luštit „oficiálním postupem“ (do toho nepříjemný incident
s místní podnapilou mládeží, při němž si rozšiřujeme pasivní slovní zásobu),
nejde nám to, a tak to nakonec řešíme o něco méně elegantně, ale zato rychleji
opticky ve 2D – označujeme písmena, která jsou mázlá
zleva doprava, oproti těm, co jsou mázlá zprava
doleva. Obelisk, Denisovy sady. Je to nedaleko. Jde
se.
Trojka – mřížky /
římská čísla (20:42 – 23:03)
Dostáváme zadání, a protože v suchu se luští snáz,
obsazujeme místo v nekuřácké kavárně a objednáváme si čaj. Ha. Šifra
vyžaduje pohyb po městě. Co se dá dělat, odhadujeme lokace do mapy, rozdělujeme
si pět ze sedmi oblastí, Majda drží základnu
v kavárně a vyrážíme po městě. Já jdu na křižovatku Nádražní – Husova.
Nacházím plakát, telefonuji Honzovi, že má hledat plakát cca A2 nejspíš na
oficiální plakátovací ploše a do centrály volám tři další místa, která bude
třeba oběhnout, ke zjištění pořadí kroku. Protože tento plakát je po cestě od
dvojky, některé týmy si zde fotí plakát už předtím, než si vyzvedly zadání. To
je sice nelegální, ale znáte lidi – možná to chtělo dát trochu jinam... Vracím
se do kavárenské základny, střídám Majdu, která jde
ke kostelu sv. Máří Magdaleny počítat knihy. Já překresluji první mřížku a
průběžně úkoluju kamarády po městě... Po chvíli
doráží Honza. Překreslujeme mřížky. Máme čísla 1, 2, 3 – s tím se dá
docela pracovat. Vypadá to, že minimálně některé čtverečky prostě pochodují
jedním směrem... Něco je tam ale navíc, co neumíme definovat. Přichází zbytek
týmu, cpeme se medovníkem a popíjíme kávu. Máme ještě číslo 7 a něco, kde si
nejsme jistí, jestli to je 5 nebo 6. Posuny vykoukané z prvních tří kroků
na mnoha místech nesedí. Myslíme si, že problém je v tom, že neumíme
definovat, co se přesně děje, když se čtverečky potkají. Ale spíš je to nějaké
složitější. Zjišťujeme, že výdejna alternativních zadání je cca 200 metrů
daleko a že za čtvrt hodiny můžeme dostat alternativu. Ještě zkoušíme luštit toto,
ale nápady nejsou a motivace malá.
Podle výsledků to vypadá, že skoro nikdo to nestihl pod dvě
hodiny. Tady to možná orgové trochu přepískli. (Navíc tedy upřímně
řečeno, neznám moc otřepanějších aktivit než počítání věcí ve městě.
V oddíle osvědčená aktivita, jak děti na dlouho zaměstnat, nemít
s tím moc práce a mít jasně bodovatelné
výsledky. Klasická vata, na kterou holt někdy dojde. Ale pro hru, která se
připravuje mnoho měsíců a má ambice být největší šifrovací událostí sezóny
(nebo světa?), mi to přijde
nedůstojné. A to i když to bylo jen pro nás, co nemáme dost v hlavě, a
nevšímáme si různých velikostí teček.)
Bereme alternativní zadání trojky. Identifikujeme, že to má
řádky... Nejprve zkoušíme, jestli to nějak nevykresluje po hranicích mezi bílou
a černou písmena, ale velmi rychle přichází aha efekt – jsou to římská čísla.
Takže rychlovka a jde se na čtyřku, Majda, Honza a Tom balí a já a Vítek jsme vysíláni jako
předsunutá vyzvedávací hlídka.
Čtyřka – hymna (23:18
– 23:33)
S Vítkem jdeme napřed, dostáváme zadání ve stanu, kde
vyhrává alternativní verze hymny. Přijde nám to jasné – porovnej
s originálem. Ten má Majda v batohu. Jdeme
zpět ke zbytku týmu a usazujeme se před kostelem u Mendelova
náměstí. Přichází podivný divák, který chce strašně pomáhat... Procházíme obě
verze, délka veršů se na písmenko shoduje, vypisujeme písmena, která jsou
v obou verzích. A je to.
Pětka – metaorgové (23:52 – 2:03)
Dostáváme čtyři zadání a trochu se děsíme délky textu. Cože
5 v jednom? Zase nějaká multišifra? Už třetí
z pěti? Nepřehání to orgové?
Nakonec se z pětky vyklubala moc pěkná šifra, kterou si
užíváme. Rozdělujeme práci a postupně řešíme podúlohy.
Morseovka je hned, cesta po místech a heslo chvíli na to. Pak rozvinutí kódu (to vlastně ani netuším, jak bylo). Nejdéle odolávají
opakující se věty, tedy především způsob, jak je zanést do tabulky. Honza,
Vítek a Tom řeší, jak zjednodušit nekonečný počet iterací čtyřúhelníku. Zdá se,
že to jde a vychází to na pěknou sportovní halu. Opravdu hezká šifra. Pro mě určitě jedna z nejlepších na Tmou X a jedna
z těch, co si budu pamatovat i po nějaké době.
Šestka – film (2:45 –
3:02)
Vcházíme do tělocvičny. Na první shlédnutí vypisujeme názvy
pěti barev. Počítáme počet naznačených posunů. Počítáme délku názvů barev. Hotovo.
Honza se brání, že se tu tak hezky leží, ale musíme dál...
Rychlá průchozí šifra.
Ale docela milá, film je zábavný a změna prostředí taky potěší. Ale vlastně mi trochu přišlo,
že potenciál filmu nebyl dostatečně využit, že množství práce při přípravě
neodpovídá výsledné šifře a zážitku z ní. Úchvatná filmová šifra na Malé noční
hře 2 zůstala nedostižena.
Sedm – vypadávající
písmenka (3:17 – 4:55)
Ke kostelu je to kousek, zadání zde je zajímavé. Pozorování:
čtyři loga, jako by to nebylo orientované, tabulka 9x9. Nápad na sudoku naštěstí nerozvíjíme a věnujeme se tomu správnému
pozorování, totiž že všechny kostičky v základní pozici na něčem stojí. Co
když to budeme otáčet a přesypávat? Jdeme to zkoušet. První pokus je zkusit, co
se stane, když to postupně jednou otočíme kolem osy. Řešíme alternativně po
směru a proti směru hodin. Co nám zbyde uvnitř?
Nesmysly. Argumentuji, že se mi nelíbí to zastavit po jednom kolečku – na to
nic nenavádí. Majda mezi tím skrablí
krásné Ostopovice. Všímáme si nyní vypadávajících
písmenek a ony to jsou ty Ostopovice. Víme, co
s tím, ale dlouho to neumíme řešit efektivně. Je to pracné a strašně
náchylné na chybu, což je kolem čtvrté hodiny ranní kamenem úrazu. Nakonec já
s Majdou poctivě přepisujeme a přepisujeme a
kluci alternativně rozstříhali jedno zadání a posunují si... Vítek s Tomem jsou o poznání rychlejší. I tak to bylo přes hodinu a
půl práce. A hodinu a čtvrt od správného nápadu.
Další stanoviště most u Ostopovic.
Osm – kartička (5:32 –
5:38)
Jdu vyzvednout šifru. Všímám si, že na mapě není číslo
šifry, ptám se, jestli jsem dostal všechno. Prý ano. Teprve s ostatními si
všímám, že logo se objevilo na kartičce. Inu, tak ji rozbalíme. A ejhle.
Naštěstí jsme na startu ostudně ignorovali tužku, takže nemáme problém
s tím, že by to byl opakující se princip. Začíná trochu pršet.
Ještě bych pochválila zajímavé místo stanoviště.
Devět - Zvířátka (5:58 – 6:52)
Nacházíme odrazkami označenou hráz rybníka a bereme zadání.
Jdeme ho luštit dál. Skrytá zvířata bijí do očí, navíc se o nich i v šifře
mluví. Dočítáme se, že to má ještě terénní rozměr. Majda
jde na průzkum, my mezitím zvýrazňujeme skrývačky. Majda
volá, že má začátek zvířátkové cesty, tak balíme a
jdeme za ní. Sepisujeme živočichy. U vchodu do tunelu je několik týmů, asi se
jim nechce dál. Někdo z tunelu vychází, což asi nebylo zcela košer. Honzu
posíláme na průzkum tunelu, volá, že to pokračuje za ním. Inu jdeme všichni do
díry. Hodně zajímavé místo. Na druhé straně už Honza má zvířátka sepsaná, tak
usedáme a za chvíli je řešení hotové. LOM12? Kde to je? Chvilku trvalo, než
jsme to v mapě našli.
Ještě k šifře. Možná mi přišlo, že ten
postup byl v textu popsán až moc. Nebylo tam vlastně co luštit, což byla
škoda.
Deset – mapa (7:33 –
8:10)
Přesun je náročný, nakonec kus řešíme přímým přechodem.
Zadání je schématická mapa. Čtvercová, hrana 18 cm si
říká o třetění, šestění či devítění. Prší už docela dost, sedíme pod dešníkem... (Honza klimbá stranou,
já se přistihuji, že nevnímám a mám zavřené oči. Že bych taky usnula? Ale kluci
mezitím příliš nepokročili.) Zjištuji, že
části mapy odpovídají a části ne. Nejspíš jsou správně jen rohové části o
velikosti 6x6 cm. Majda stříhá druhé zadání. A ejhle,
křížek v červeném kolečku. Jde se. Fuj do kopce. Leje
jak z konve.
Jedenáct – kameny
(8:44 – 9:23)
Kousek před šifrou nacházíme parádní přístřešek, trochu
nízký, ale suchý (ani v něm není ta kukuřice a
chleba, jako v tom obsazeném jiným týmem, co jsme míjeli před půl
kilometrem). Tom ho obsazuje a já jdu s Vítkem pro zadání. (Já s Honzou tvoříme opožděný voj a rovnou zalézáme do
nory a Honza si opět dává šlofíčka). Zalézáme
před deštěm do sucha. Pořád se někdo mlátí do hlavy. Hned máme vyplněno, ale
tajenka v šedivých polích nic neznamená. Honza spí. Netušíme, proč je to
na kamenech (zkoušíme nějak aplikovat stupnici tvrdosti, ale nejde to. Co by proboha mohly symbolizovat kameny?).
Objevujeme, že i přechody mezi slovy jsou docela pěkné, ale smyslu moc
nedávají. Honza se probouzí a řeší stylem kouknu a vidím. Fuj, musíme dál do
deště. Z přesunu k potoku je opět přímý přechod z kopce dolů.
Šifra byla hezká, jen opravdu nerozumíme, proč tam byly ty
kameny.
Dvanáct – ředkvičky
(9:51 – 10:02)
U lávky bereme zadání. Dle popisu by to měla být dávačka. Ale ostrá verze by byla opět vražedná. Nacházíme
suché místo u vjezdu do garáže u jedné z nedalekých chat. Řešení je
otázkou chvilky. Vychází nám Blízká kaple, Sv. Peregrín.
Tak jdeme, je to zase do kopce. Počasí vážně na prd.
Svatý Peregrín (cca 10:30 – 12:00)
Naše konečná. Letos ne na šifře, kterou bysme
nedali, ale na nenalezení stanoviště. Pořád nechápeme, proč jsme kapli nenašli.
Nejprve jsme šli cestou, které vede přes kótu. Na velké louce s výhledem
na chaty v Želešicích zjišťujeme, že Honza si
špatně pamatoval vyluštění předchozí šifry a myslel, že to bude v rohu
této louky. Vracíme se do míst, kde podle nás a podle mapy je kaple. Nic.
Pročesáváme terén, vyměřujeme azimuty ze dvou identifikovatelných míst. Nic. Do
toho ověřujeme řešení. Podle nás to je jednoznačně Peregrín.
Všímáme si, že ve výrocích není nic o tom, že ten objekt je skutečně i
v terénu. Organizátoři jsou v podstatě svině. Co když je kaple
fiktivní? Snažíme se hledat loučku od místa, kde podle našeho nejlepšího vědomí
a svědomí má být kaple. Nic. Ach jo. Mokro. Jsme durch od procházení mokrým
křovím. Zima. Krize. S Majdou a Tomem jdeme do hospody v Želešicích,
Honza s Vítkem ještě jednou zkouší hledat. Marně.
Pořád nechápeme, kde je chyba. Buď nás postihla nějaká
hromadná kaploslepota, nebo mapa je špatně -
minimálně, když se někdo pokouší najít kapli od východu. No, co se dá dělat.
V hospodě v Želešicích
luští třináctku Černý racek. Uklidňujeme je, že nemusí svůj
jehlan schovávat, že nemáme zadání. Dáváme si čaj, grog a smažák.
Přicházejí i kluci, nenašli. Vzdáváme.
Závěr
No, TMOU nebyla špatná. Se svým výkonem jsme (až na neslavný
konec) docela spokojeni. Počasí bylo na nic, ale to je nezávislá proměnná.
Převažující pocit je, že orgové se
snažili oproti loňsku navýšit obtížnost hry (to je asi dobře), bohužel to
řešili především zavedení časově náročných prvků do hry. Řada šifer nebyla o
nápadu, ale o rachotě – vím, co s tím, ale i tak mi to bude trvat
zatraceně dlouho (především trojka, sedmička, původní varianta 12, ale i čtyřka a pětka). To
není ideální směr, jak udělat šifrovačku těžkou. (A to neříkáme jen proto, že efektivita řešení a souhra
v týmu není naší silnou stránkou, takže na takových šifrách tratíme. To je
náš problém. Myslím si, že to musí být trochu opruz i
pro ty, co jsou v tom dobří.) K tomu obtížnost nezávisle na
tom zvýšilo počasí.
Pokud jde o nás, uvítáme, pokud TMOU alespoň zase deset let
nebude OPEN. Tu masovost moc nemusíme, nutně pak vede k tomu, že začátek
hry musí být sice jednoduchý (aby nezničil méně zkušené týmy), ale zároveň
časově náročný (aby rozvrstvil startovní pole). A to právě vede k šifrám
pracným na řešení.
Za opravdu pěkné šifry považuji alternativní trojku, pětku
(a kdyby to nebyla už třetí multišifra z prvních
pěti, byla by o to hezčí) a desítku. Mně se líbila ještě
jedenáctka, až na ty zavádějící kameny.
Ale samozřejmě určitě chceme poděkovat za hru
všem orgům. Rádi jsme hráli, hru jsme si užili a za
rok rádi pojedeme zase. Vlastně i oceňuji pokus udělat hru tak velkou,
i když doufám, že se jen tak opakovat nebude. Možná trochu více kritiky než
obvykle je i reakcí na přílišnou velkohubost štábu Tmou. Ale to patří
k její image, já osobně preferuji trochu jinou,
ale lidi jsou různí, a tak je dobré, že jsou různé i hry.